SPOLEČNOST A ČAS
Pojem čas má čarovný nádech. Jeho kouzlu podlehlo už mnoho filozofů a vědců, v současnosti je ujednáno, že čas představuje jednu z dimenzí čtyřrozměrného časoprostoru, který se vyjímá od svých tří prostorových kolegyň pouze z hlediska pozorovovatele. Tento postřeh pochází z teorie relativity. Krásná definice a snad podchytila čarovnost času v plné fyzikální kráse, ale pro psychologie a tím více pro socializaci není zrovna nosná. Nakonec zopakujme si pár frází, které byly zrozeny v laickém světe a které se dotýkají již více psychologické a sociální podstaty času: "Čas jsou peníze" "Za všechno může čas" "Dočkej času jako husa klasu" "Práce kvapná málo platná""Honí mne čas""Čas se vleče"..a mohla bych vás obírat o čas ještě hodně dlouho.
U některých pak pojetí času může být ovlivněno náhledy různých filozofů. Mezi ty časově-co do
délky- nejúspěšnější patří pojetí Augustinovo. Ten zjišťuje, že v každém okamžiku, kdy se zaměříme na čas, je obsažena přítomnost. Existuje tedy jen bezprostřední okamžik. Minulost je přítomnou vzpomínkou a budoucnost přítomným očekáváním. Čas je prostě cosi neuchopitelného, cosi našeho, cosi subjektivního. Za takovým tvrzením by si stál Bergson, který rozlišil dimenzi času a prostoru. Zatímco prostor je tvořen homogenními jednotkami, lze se v něm pohybovat tam i zpět beze strachu, že se náhle ocitneme v naprosto jiné dimenzi, v čase se pohybovat nelze. Každá jeho pidičást je něčím vyjimečným. Uchopení prostoru je doménou rozumu. Čas můžeme začít skutečně vnímat až pomocí intuice. A intuice nás zase vrací zpátky k subjektivitě, naší individualitě, kde ostatní lidé nemůžou najít místo. Ani v rámci psychologie vnímání času není novým tématem. Zabýval se jí Aristoteles, Sigmund Freud, Wiliam James, Carl Gustav Jung, Milton Erickson a mnozí další. Výjimku netvoří ani neurolingvistické programování, v jehož rámci byla vyvinut model a technika Time Line Therapy.Vnímání a prožívání času u nás probíhá spíše na nevědomé, než vědomé úrovni. Každý z nás to umí. A protože to každý umí, málokdo tomu věnuje dostatečnou vědomou pozornost.
Než se začnu zabývat časem jako psychosociálním fenoménem, chtěla bych upozornit na ještě dalších pár fakt které se k němu pojí. Z fyziologického hlediska nemůžeme přesně určit jeden orgán k vnímání času. Vlastně domnívat se, že existuje něco jako paralelní kukačky v našem těle je bláhové. Náš vnímaný čas je totiž sérií vnímaných změn. Tedy do procesu vnímání času se zapojuje paměť a celkově vnímání, které ty změny v okolí zaznamenává. Můžeme ale tedy říct, že "měřičů" v hlavě má každý z nás hned několik, a to oblast ve frontálním laloku, mozeček, hypothalamus a mohla bych ještě jmenovat další.
Vnímání času je značně flexibilní a odvíjí se podle zkušenosti. Plně rozvinuto je až tak ve věku 20 let,
kdy jsme schopni plánovat i do vzdálené budocnosti. Prvním obdobím, kdy však přichází k času, je věk kolem 8let, kdy jsme schopni pracovat s hodinami a chápat jejich podstatu. Čas v každém věku tedy vnímáme jinak, zatímco jako děti máme pořád plno času, ve stáří se nám délka dne čím dál tím víc krátí, a to nehledě na aktivitu, kterou vykonáváme. I tomuto tématu se věnovali významní psychologově. Např. Janet tvrdil, že je to dáno tím, že čím jsme starší tím daný časový úsek předstvuje menší část života. Signifikatně rozdílně vnímají čas i ženy oproti mužům. Častěji si ho ve svých představách krátí. Vliv na vnímání času mají také rytmické děje v našem těle (dýchání, puls, trávení). Velký podíl potom na vnímání našeho času mají emoce, a to často na nevědomé úrovni. Psychologové zkoumali vliv emocí na vnímání času v mnoha experimentech. Sledovali jejich vliv na vnímání následnosti, způsobu vnímání postupných změn, posouzení délky trvání určitého úseku času. V jednom z nich se jednalo o porovnávní vnímání času ve dvou skupinách, které se dívaly na film během doby čekání na doktora. Jedné skupině byl promítán akční film, ve druhé pak se lidé koukali na přesný opak. Následně měli probandi posoudit podle svého dojmu, jak dlouho u doktora čekali. Skupina s akčním filmem čas vnímala mnohem rychleji ubíhající než ti, kteří čekání absolvovali sledováním nudného filmu. Z experimetnu tedy vyplynulo, že v našem těla se nenachází naprosto zrcadlová replika hodinek. Naše vnímání času je tedy ovlivněno nejen rytmickými fyziologickými odpočítávačí, ale vztahem k činnostem, které provádíme. Většinou, a to bohužel, ty nejzábavnější vnímáme zrychleně. Např. při psaní této práce průběžně kontroluji hodinky na počítáči, a zjišťuji, že čas jako by se zastavil. Toto subjektivní vnímání a prožívání času má významný dopad na naše výsledné chování a tím pochopitelně ovlivňuje nejen výsledky, kterých dosahujeme, ale významně ovlivňuje celkovou kvalitu našeho života. Například není jedno, zda se rozhodujeme pod časovým tlakem, nebo ne. Někdo přímo časový stres vyhledává a je u něho nejtvořivější, jiní naopak pociťují v časovém presu úplné myšlenkové ztuhnutí. Čas tedy vnímáme jako následnost změn. Tyto změny dále většinou zanášíme na určité časové osy, které nám umožňují posoudit kvalitu a kvantitu určitého okamžiku, délku dne, celého našeho života. Podle toho jací jsme, takové je i naše vnímání času a tedy časových os. Jestli se více zaměřujeme na budoucnost, minulost nebo přitomnost, ale i to je pod vlivem společnosti, ve které žijeme.
Už z předchozích charakteristik vysvítá na povrch, že čas je něco společného. Umět s ním správně
zacházet značně ulehčuje život ve společnosti, ve které se podle něho měří takřka vše. Kvalitu a kvantitu práce odhaduje podle počtu odpracovaných hodin. Kdo si dokáže uvědomovat moc času získává také moc. V managementu k zisku moci se užívá dobře známého kouzla s časným příchodem na schůzku. Člověk, který se na smluveném území ocitne první, je neformálním vlastníkem tohoto prostoru a získává tím jakousi dominanci. Pro psychologii je tedy tématem významným. Pod něj bychom mohli zařadit problematiku inkrustinace- neustálého odkládání naplánovaných věcí. Všechny tyto poznámky bychom mohli seskupit v jediný termín time management. V rámci socializace ho můžeme umístit na velmi důležité místo. Umění sladit vlastní životní časový rytmus se společenským patří mezi životní umění, které vedou nejen k úspěchu ve společnosti, ale zejména k životní spokojenosti. Stejně tak v psychologii práce se přihlíží na biologicky dané dispozice, kdy čas určitého výkonu musí být vyrovnáván časem odpočinku. Existuje mnoho návodů, knih a kurzů na to, jak řídit čas, poslední dobou i těch, jak zvládnout vedení času. Bohužel, jen velmi málo z nich přihlíží k psychologickým aspektům a individuálním rozdílům vnímání času. Proto jsou obecné rady účinné jen pro některé lidi. Zacházení s časem a jeho vnímáním je prostě velkým uměním a úrodnou půdou pro psychologii a psychoterapii.
Náš náhled na čas značně ovlivňuje proces socializace. Podoba rozložení dne v náší primární skupině, do jakých činností byl vkládán, nás bude provázet po celý život. Naučené vnímání času-na jeho učení se podílejí všechny formy učení klasické podmiňování (podle něj se odvíjí alimentární chování), instrumentální podmiňování, učení se modelem. Je z části nevědomé, ale právě za pomoci rodiny se dostává na vědomou úroveň. Z jejích hodnot potom posuzujeme, zda je činnost, kterou provádíme nudná či nikoli. Tedy jestli čas odsípá či nikoli. Rozhoduje o vnímání času v pracovního procesu. Působí tedy i na to, jakým způsobem budeme trávit náš volný čas. Jestli budeme více tíhnout k práci, jaký vztah budeme mít k odpočinku. Ovlivňuje i to nakolik jsme schopni s našim časem zacházet a sami si ho plánovat. Jestli vůbec budeme v našem životu věnovat čas plánování. Ovlivňuje tedy podobu naší časové osy, pokud ji budeme brát jako přímku, která je naplněná sledy změn, můžeme rozlišit několik náhledů, kterými je tato osa vnímána. Můžeme ji buď vnímat v jejím plném rozsahu, patříme potom spíše k těm, co planují a potřebují mít vše nějak časově zařazené nebo ji můžeme vnímat pouze do přítomného okamžiku. Takoví lidé spíše žijí teď a tady. O těchto dvou způsobech vnímání se ještě zmíním později. V kontextu rodiny jsou určitým způsobem nastartovány naše vnitřní fyziologické hodiny např. čas hladu, spánku apod. Rodina bude mít silné slovo také k našemu vztahu ke konečnosti našeho života a vůbec rychlost a způsob vývoje našeho životě. Základní výchovným působením rodičů je právě tlak na vývojový posun v adekvátním čase. Společnost zase můžeme pojmout jako jakýsi metronom. Je to právě ona, která určuje rychlost času. Determinuje, co by mělo, jak dlouho trvat. Za jak dlouho bychom měli ujít kilometr. Za jak dlouho bychom měli dospět. Kdy bychom měli dělat to a ono. Tedy zaujímá v našem vnímání času velmi široký prostor.
Abych se mohla časem zabývat, co nejhlouběji rozdělila jsem si ho na několik rovin, se kterými se v
rámci time managmentu a jeho dopadu na socializaci setkáváme: intimní, osobní, společenské a veřejný čas. Chtěla bych poznamenat, že v této části čerpám zejména ryze ze svých subjektivním postřehů, tudíž bych chtěla jenom, aby tato práce posloužila k většímu pohroužení čtenáře do tohoto tématu. Rozhodně nemám ambice, že bych toto téma někam posunula a jsem si vědoma, že se v ní objeví spousta nekriticky zpracovaných názorů.
INTIMNÍ ČAS: Je to období, které bychom měli věnovat především sobě samým. Čas samoty. V životě velmi významný, ale bohužel často v současné společnosti spíše odsuzovaný. Přitom dokázat si najít chvilku pro sebe je stejně tak důležité jako samotný sociální kontakt. Je to období, kdy se nám srovnávají myšlenky A i přes fyzickou nepřítomnost druhých lidí můžeme vysledovat jejich působení. Současná moderní společnost zrovna neholduje této aktivitě. Naopak vše okolo se nám snaží tento intimní čas uzmout např. v rámci šílených tanců s košíkem v supermarketech nebo za chůze při poslechu hudby z mp3 přehravače. Každá ta technika nám ubírá možnost intimního setkání sebe se sebou.
OSOBNÍ ČAS: Čas trávený ve společnosti někoho blízkého. Rozkvétá z našich biologických dispozic, ale i naučených. Je to čas, který dáváme někomu, kdo k nám má velmi blízký vztah. Zejména v rodině by se na vnímání tohoto času měl klást hodně velký důraz. Pamatuji si scénu z knihy Pana Koukolíka Vzpoura deprivantů, kde matka postaví děti před obrazovku a více času jim nevěnuje. Prý prazáklad deprivanství. V rodině by se měl člověk naučit vnímat čas věnovaný ostatním lidem jako něco pozitivního, nosného a růstového.
SPOLEČENSKÝ ČAS: Společenská zóna představuje prostor, který zaujímáme k většině známým
lidem. Stejně tak časová osa společenská je osou utvářenou v rámci malé skupiny. Tato osa musí už být přizpůsobována ostatním členům a její vnímání se také vytváří podle toho. Čas v práci bude protchut nejen vlivem, který na nás zanechala naše primární skupina, ale i lidmi, se kterými pracujeme. Podle ní bude naše práce odsípat nebo se bude věčně zastavovat na mrtvém bodě. Často je to čas, který se nedá smlouvat a kterému se chce nechce musíme přizpůsobit.
VEŘEJNÝ ČAS: Čas, jak ho vnímá určitá kultura, většinová společnost. Obecně rozlišujeme dva hlavní kulturní způsoby vnímání, a to způsob vnímání času podle východní kultury a podle západní. Většina lidí východní kultury (oblast Asie, ale zařadila bych tam části i jižní státy Evropy, Afrika) má nastavenou časovou osu tak, že jí vnímá do přítomného okamžiku. Západní kultura naopak vnímá body časové osy, které jdou do dál budoucnosti. Takoví lidé mají sklon hodně plánovat, méne pak těžit z přítomných okamžiků. Neznamená, že člen jedné kultury čas nevnímá způsobem vnímání času kultury druhé. Časová osa naší kultury nás ovlivňuje natolik, že v určitém věku někteří jedinci dospějí ke krizi středního věku. Součástí tohoto času je nastavená osa určitého vývoje. Věk, kdy dospíváme, kdy stárneme. Společnost vnímá též čas jako nástroj trestání. Takové trestání se odehrává od dětských let, kdy se náhle ocitnete za školou a u někoho pak pokračuje až do odnětí svobody, která je vymezená určitým časovým obdobím podle závažnosti trestného činu.
Závěrem. Čas současné společnosti je přeplněn informacemi. Je roztahovačný. Plný sledu změn, ale
chybí v něm záchytné body, které by mu ubraly na překotnosti. Např. iniciační rituály, které by oddělily čas dětství od času dospělosti. Je tedy troufale zrychlený. V podstatě žít s nadsázkou znamená též bojovat o vlastní čas. A také o kvalitně strávený čas, což v dnešním přeplněném informačním věku rozhodně není jednoduché. Vnímání času změnila veškerá technika, která nám umožnila, abychom to, co dříve bylo nepříjemně zdlouhavé (posílání pošty, sběr informací) bylo hračkou. V posledních deseti letech nám odpadl čas čekání. Vše můžeme mít teď a tady, ale má to i své negativní dopady. Najednou nic z toho, co děláme nemá takovou sílu, takovou hodnotu, jelikož to není směněno potem a krví. Myslím si, že je to zejména tím, že náš organismus na takové zrychlení není bilogicky připraven. Potřebuje své pauzy a doby čekání, aby podněty zvenčí dostatečně zpracoval. Technika nám čas šetří, ale také odjímá právě tu ukotvovací čekací lhůtu. Alespoň mne se často stává, že se ocitnu na sklonku dne přesycená informace, které nejsou zpracované, které leží v mé hlavě jako flákoty masa. Bezcenné informace. Bezcenně strávený rychlokvasný čas.
Zdroje:
Nakonečný, Milan: Základy psychologie. Nakladatelství Akademia, Praha 1998.
Štrobl, Daniel: Co s časem, který pádí stále rychleji. Lidové noviny, ročník XX, číslo 105, příloha Orientace, 5.5.2007.
